Práce s informacemi ve zdravotnictví 1 - Instantní eHealth

26. 06. 2012

Všechny národní projekty v oblasti elektronického zdravotnictví (eHealth) mají v zásadě dva hlavní problémy a ani jeden z nich nesouvisí s technickou stránkou věci. Za prvé tyto projekty vedou často k vytváření nové (obvykle centralizované) kopie citlivých údajů mnoha občanů. Citlivé jsou nejen ve smyslu zákona o osobních údajích, ale poskytovatelé zdravotních služeb je mají za citlivé i z hlediska „obchodního“ – považují tato data za součást svého know-how a vlastně i za svůj majetek. Druhý problém těchto projektů spočívá obvykle v jejich nákladnosti, přičemž přínosy se očekávají až v dlouhodobém horizontu, jsou obtížně kvantifikovatelné a aby toho nebylo dost, tak benefit ze sdílení informací obvykle získává v rámci zdravotnického systému někdo jiný, než na koho spadají náklady spojené s provozem daného informačního systému a předáváním dat.

Mezi touto Skyllou a Charybdou jsme museli proplout i při vytváření Národního systému hlášení nežádoucích událostí, který provozuje Kabinet veřejného zdravotnictví 3. lékařské fakulta Univerzity Karlovy pro Ministerstvo zdravotnictví. Po čtyřech letech od položení základního kamene na zelené louce je zapojeno kolem 70ti lůžkových zdravotnických zařízení, které obsluhují přibližně polovinu lůžkového fondu ČR. To tedy znamená, že v segmentu lůžkových zdravotnických zařízení jde o nejrozšířenější (a dost možná jediný) cloudový (ať už to slovo znamená cokoliv) zdravotnický informační systém v ČR. Navíc jsou data v tomto registru díky zavedenému online způsobu předávání vždy skutečně aktuální. Cena za vytvoření systému a jeho čtyřletý provoz byla přitom méně než 2,3 miliónu Kč.

Data se již sbírají, ale lékaři k nim nemohou

Alternativní možností jak výše uvedené problémy eHealth projektů úspěšně překonat je se jim úplně vyhnout, tedy nevytvářet žádné další nákladné centralizované databáze. V oblasti výměny klíčových zdravotnických dat to určitě je možná cesta, protože v ČR rozhodně nestavíme na zelené louce. Dle předchozí i nové legislativy zde máme řadu registrů, do kterých všichni poskytovatelé povinně předávají data a to včetně identifikátorů fyzických osob. Dlužno poznamenat, že potřeba těch identifikátorů osob je nyní i zpochybňována u ústavního soudu, vzhledem k tomu že registry nyní slouží vlastně pouze pro statistiku. Když budeme uvažovat jen registr kardiovaskulárních operací a intervencí a onkologický registr, tak je jejich obsahem pokryta zhruba polovina závažných chronických stavů, u kterých je významné zajištění kontinuity péče mezi poskytovateli. Když přidáme registr hospitalizovaných, tak už jsou pokryty i všechny ostatní stavy, které byly někdy ve svém průběhu natolik závažné, že u nich byla nutná hospitalizace. Data do těchto registrů se centrálně sbírají již několik desítek let, takže u nich odpadají oba zmiňované problémy, tedy jak obavy z efektivity vynaložených nákladů, tak i hysterie z nového centralizovaného sběru osobních údajů. Zbývá tak jediná překážka k instantnímu a celonárodnímu eHealth – tyto registry nejsou přístupné pro ošetřující lékaře. Ostatně stejně tak se k údajům v centrálním úložišti elektronických receptů nedostane žádný jiný lékař, než ten, který je tam sám odeslal. Hlavní důvod této nepřístupnosti je kromě legislativních pravidel zejména v tom, že je obtížné poznat, zdali osoba přistupující přes internet je skutečně ošetřujícím lékařem daného pacienta.

Jde to i bez centralizace, pokud budou rozcestníky

Kromě využití již existujících centrální registrů dávají druhou alternativní a nekonfliktní šanci na výměnu dat ve zdravotnictví systémy založené na přímé komunikaci mezi dvěma poskytovateli. V tomto konceptu se data předávají bez prostředníka jako odpověď na konkrétní požadavek, tedy přímo od "vlastníka" informace k tomu, kdo tuto informaci požaduje. Výhodou je, že žádné centrální úložiště dat není vůbec potřeba. Výborně to funguje například u předávání snímků ze zobrazovacích modalit, které jsou tak datově objemné, že by vytváření centrálních úložišť bylo neefektivní. Samotné předání dat je triviální a i pro vlastní komunikaci existuje mnoho standardů, ale komplikace tkví v tom, jak se ten kdo má o informaci zájem dozví, u koho má danou informaci hledat a požadovat. Přestože tedy v tomto případě není potřeba centrální úložiště vlastních dat, musí existovat jakýsi rozcestník, kde je minimální informace o tom, kdo a kdy pacientovi poskytnul péči a koho a jak tedy požádat o vlastní zprávu z ošetření, vyšetření či hospitalizace. Navíc zůstává stejně jako v předchozím případě zpřístupňování dat z registrů otázka, jak na internetu poznat, že komunikující protistrana, se kterou jsem se v minulosti nemusel nikdy setkat a vyměnit si třeba nějaké heslo, je skutečně tou osobou, za kterou se vydává.

Článek vyšel ve Zdravotnických novinách 24/2012.

Práce s informacemi ve zdravotnictví 2  - Identifikace osob pro přístup ke zdravotnické dokumentaci

Práce s informacemi ve zdravotnictví 3 - Recept na práci s certifikátem

Práce s informacemi ve zdravotnictví 4 - Silná slova a slabá hesla